AŤ HOŘÍ VŠECHNY KATEDRÁLY SVĚTA…… KDYŽ………..
AŤ HOŘÍ VŠECHNY KATEDRÁLY SVĚTA…… KDYŽ………..
Nebudu sama, kdo se po pondělním podvečeru a následné noci cítí spojený minimálně s polovinou planety ve zvláštním, mrazivém souladu.
Takový ten každodenní obyčejný život, kdy se od pondělka do pátka potácíme ve svých kancelářích a plazíme unaveni po svých domovech, abychom občas stihli zalít kytky a vyžehlit košile a občas se na všechno vykašlali a jako projev vzpoury chvíli sportovali jako o život, a potom následně zkoušeli, co naše žaludky vydrží v nejbližších hospůdkách, tak takový ten obyčejný život je sice naprosto v pořádku, ale má jednu malou vadu.
Srdce se vám při něm ani omylem nezachvěje radostí, nebo smutkem, nebo hrůzou, a nebo nekonečným, úlevným smíchem. Prostě nic se NEDĚJE.
A protože máme rádi ten lehce opojný adrenalin v krvi, děláme všechny možné pokusy, jak toho dosáhnout. Někdo skáče z mostu, přivázaný na laně, jiný hopsá rovnou z letadla. Někdo zkouší v Japonsku ochutnávat smrtelně jedovatou rybu, a někdo klidně zapálí brazilský prales. Někdo objíždí trabantem celou zeměkouli, jiný maže na Aljašku jenom v tričku a sáňky má uvázané za pasem.
A často si při tom říkáme, „ jo dřív, to se lidi měli líp, dobrodružství a adrenalin byl na každodenním pořádku. Pořád se organizovaly nějaké křížové výpravy, města hořela každý měsíc, pořád se někde pokládaly nějaké základní kameny a bakterie Yersinia Pestis, krásná, barevňoučká potvora s nožičkami si klíďo – píďo vyhladila tři čtvrtě Evropy na mor a ani se při tom nezadýchala.
Ale co my chudáci, očkovaní jako králíci v klecích, s převařenými svačinkami a vydesinfikovanými mozkovými závity, čeho asi tak se my v dnešní, sterilní době můžeme dožít?
Úplně všeho a s plnou silou jako před stovkami a tisíci lety. Má to ovšem jednu, jedinou podmínku. Musíme být v tu chvíli ochotní nechat stát ten svůj obyčejný, spokojený a nalinkovaný život a být na příjmu. Ale zapnout si mobil, facebook, zprávy nestačí. Chce to na chvilku z toho svého života vykročit ven a stát se přímým účastníkem. Ne pozorovatelem, ale účastníkem.
V takové chvíli pocítíte bolest, šok, úžas, mrazení v zádech, pocítíte veškerý adrenalin, který vám ten okamžik může dát. A nebudete v tom lítat sami, ale ten adrenalin bude o to větší, že si najednou uvědomíte, že v tom samém stavu je minimálně polovina lidstva, která se dnešním pondělním podvečeru nacházela na planetě Zemi v živém stavu.
A protože výsledkem obrazu, který jsme všichni sledovali je nekonečný smutek nad poničenou katedrálou, a protože výsledkem toho obrazu je náhlá touha po obnově, náhlá touha po poselství, které ta katedrála tiše a trpělivě po staletí předávala všem těm obíhajícím vojskům a turistům s bleskajícími foťáky, jsme přímými svědky události, ne francouzského, ale vesmírného rozsahu.
A tak si dovolím vyslovit přímo šokující, hříšné a buřičské přání. Ať si klidně, a to denně hoří všechny katedrály světa, když to bude mít takovýto důsledek. Ale protože jsem nekonečný milovník historie a nekonečný obdivovatel staveb našich předků, bude mi stačit, když budou hořet kamenné katedrály v našich srdcích.
A ať všechny ty kameny shoří až do základů, abychom se nebáli cítit se neschopní, nezajímaví, oškliví, nemocní.
Ale naopak, abychom se cítili propojeni se všemi na celém světě, dokázali si podávat ruce, objímat se ve chvílích bolestí i radostí, aby vůbec nezáleželo na tom, jak bohatý a slavný je ten vedle mě.
A toto pondělí nás několik miliard na modré Zeměkouli zažilo, že to jde. Děkujeme ti, katedrálo Notre – Dam v Paříži za toho malinké nakopnutí a poučení. Snad na to brzy NEZAPOMENEME.
Překrásné jaro, velikonoční svátky a překrásný každý den vám všem z celého srdce přeje Vaše HANGELY ANN
