TOTÁLNĚ ZFETOVANÝ PERSONÁL BAVÍ NAKUPUJÍCÍ CELÉ LÉTO V PRAŽSKÉM

SUPERMARKETU….

  Letní prázdninové a dovolenkové dny se v letošním roce převalují obzvlášť líně a nechce se jim zapálit alespoň malinkatou jiskřičku něčeho, po čem si řeknete, „ tak to je mazec, to je príma zážitek.“

  Tedy nevím, jak to chodí u vás, ale mě v posledních dnech zachvátila lehká panika. Pravda, červen a speciálně červenec připomínali vánoční ohňostroj v plné parádě, jelikož se nám zadařilo připravit a zorganizovat pár nádherných kulturních akcí pro lidi, z nichž koncert moravské kapely Hradišťan s Jiřím Pavlicou už připomínaly vysloveně ty nejblyštivější dárečky, ale potom? Potom všichni odjedou, odejdou a vám zbyde tak akorát blues horkých dní a chladných rán.

 Vůbec jsme si nedovedla představit, co by mě tak asi mohlo z toho začínajícího smutku, že vše krásné je již pro letošek pryč probrat s razancí ledové sprchy, leč, naše představy jsou věc jedna a skutečnost je doopravdy věc druhá.

  Na začátku se mi dnes stala ta úplně nejbanálnější věc na světě, došel mi slunečnicový olej a rohlíky a bylo potřeba na sebe hodit něco letně normálního, oproti věčně vytahanému triku, čili šatky v modré barvě a nezbývalo mi nic jiného než vyrazit do víru velkoměsta, čili do nejbližšího supermarketu. Což o to, trávím v tuto chvíli pár dní v Praze, takže o supermarkety zakopávám na každém centimetru. Já si vybrala po zralé úvaze, že bych se měla alespoň trochu projít, a jako sportovat, ten v docházkové vzdálenosti nejbližší.

 Vešla jsem dovnitř a začala do košíku dávat ty tři věci, pro které jsem dorazila. Slunečnicový olej, rohlíky, sýr a zcela odhodlaně ještě přihodila lahev bílého Chardonne, co kdybych měla už večer vyslovenou depresi z nudy.

  Najednou mi přišlo něco zvláštní. Jelikož jsou zřejmě dovolené a stálý personál v obchoďáku, čili těch deset odvážných paní ve věku sedmdesát pět a výše, které během roku běžně potkávám u pokladen, či uzenin a salátů, byl pryč, místo nich se o chod celého obrovského obchodu staralo pět mlaďošů, rozptylem dvacet až pětadvacet let.

  I na tom by nebylo tedy doopravdy nic k popukání a k důvodu veselého řehotu, ale už mě začala trkat, jedná veliká pozoruhodnost. Všichni lidé, kteří v obchoďáku nakupovali, se smáli, až jim tekly slzy a neustále dokola chodili mezi regály, třeba i podesáté šli okolo těstovin a zeleninu jako vybírali dvacet minut.

  Natáhla jsem uši a bylo mi jasno. Těch pět „ letních zaměstnanců“, čtyři hoši a jedna dívenka, zřejmě do práce ráno přišli, ne opilí, ale zcela prokazatelně zfetovaní, ale tak roztomiloučce, tak odvážně, že jste najednou měli pocit, že jste se nezaslouženě ocitli uprostřed natáčení luxusního zábavního pořadu, a zadarmo, bez drahého vstupného.

 Takže u uzenin, kde zrovna nikdo nic nenakupoval, pobíhal za pultem jeden mladík s velmi hlasitými hláškami, „ SE NA TO MŮŽU TADY KLIDNĚ VYKAŠLAT, VŮBEC NIC TADY NESTÍHÁM, NEVÍM, KAM CO PATŘÍ A DOUFÁM, ŽE SEM KE MNĚ JEŠTĚ DLOUHO NIKDO NEPŘIJDE“.

  Ve chvíli, kdy zazněl zvonek od elektrické rozpékací trouby, zařval jejím směrem, „ DEJ MI POKOJ, NEOTRAVUJ, SNAD SI NEMYSLÍŠ, ŽE TĚ PŮJDU VYNDAVAT.“

 A za minutku, když k němu přiběhla udýchaná kolegyně s omluvou, že mu chvíli nepomáhala, protože musela do kanceláře na školení, ještě hlasitěji řval, „ TY JEJICH PITOMÝ ŠKOLENÍ, AŤ SE S TÍM JDOU VYSR……..“

  Odvážně jsem se k jeho pultu připlížila a šeptem požádala o vlašský salát, a i když jsem toho potřebovala více, šeptla jsem, děkuji a radši mizela do davu, čili do bavících se zákazníků. Ale za mými zády už znělo pěkně hlasitě, „ NO TO JE KVĚTINKA, CHCE JENOM SALÁT, NIC VÍC, KURVA: TO JE ŽIVOT.“

  I u beden s nápoji bylo veselo. Další chlapec z „ personálu“ doplňoval pivo do regálu a volal na všechny okolo chodící přes regály, „ TY VOLE, JÁ TOMU TADY VŮBEC NEROZUMÍM, NETUŠÍM, KDE JSOU VE SKLADU TY ZATRACENÝ LAHVE A JEŠTĚ KE VŠEMU I POSLEDNÍ HLAVNÍ VEDOUCÍ JDE ZÍTRA NA DOVOLENOU. LIDI TO BUDE PRDEL, PŘIJĎTE ZÍTRA, UŽ TADY NIC NENAJDETE.“

 A u pokladen? Holčinka, odhadem tak dvaadvacet let, kdo to dneska pozná, měla teprve           „ salonní špičku.“ ´Každý druh zboží, který brala do ruky, si jako nejdříve prohlédla ze všech stran a potom ho pěvecky, přísahám pěvecky, komentovala.

  Takže i já si vysloužila svoji árii ve stylu, „ JÓOOOO, ROHLÍČKY, TO JSOU ALE PRÍÍÍÍMA ROHLÍČKY, KOLIKPAK ASI STOJÍ TY POTVORY? JAK JÁ JE NAMARKUJI, KDO TO VÍ?“

 Zaplatila jsem a zjistila, že mnoho nakupujících neodchází ani po zaplacení a jako nenápadně zůstává před pokladnami a všichni statečně natahují uši, aby zaslechli ještě něco šťavnatého, co se ozývalo za prodávajícími pulty a zpoza regálů.

  Postarší dáma se otočila směrem ke mně, oběma nám tekly slzy smíchem a pronesla vesele, „ tohle byl tak otravný a nudný obchoďák, ale letošní léto sem chodím denně, klidně i pro  celozrnnou mouku, kterou doma nikdo nejí, protože tohle mi za to stojí, ty mlaďoušci jsou pravda evidentně „ pod drogovými, lehkými parami,“ ale je s nimi neuvěřitelná legrace.

 Vylezla jsem ven a svět byl najednou barevný, úlevně nádherný, plný radosti a plánů do dalších dní, ehm, i když, pravda, ještě než odfrčím do nějakých českých lázní, asi si budu muset dojít ještě koupit nějaké sušenky. Hádejte kam, já mám jasno až do konce srpna.

PŘEKRÁSNÉ LETNÍ DNY VÁM VŠEM Z CELÉHO SRDCE PŘEJE VAŠE HANGELY ANN