DNES JSEM POTKALA PŘESNOU KOPII MARTINY SÁBLÍKOVÉ, A BYLO TO NAPROSTO ŠOKUJÍCÍ…

DNES JSEM POTKALA PŘESNOU KOPII MARTINY SÁBLÍKOVÉ, A BYLO TO NAPROSTO ŠOKUJÍCÍ……

 Taky máte pocit, že na úspěchy fenomenální  Martiny Sáblíkové už jsme si tak nějak zvykli a vlastně ani nic jiného neočekáváme, než zlato ? Od NÍ.

  A co my, kdy svět uvidí naše zlaté medaile? Že nejsme žádní trénovaní sportovci? Že máme úplně jiné starosti, než někde pouze hloupě jezdit, nebo běhat do kruhu? Kdyby nám někdo obul ty hrozné rychlobrusle, tak se tak akorát pomlátíme v první zatáčce? Ale jděte, tak to přeci vůbec není.

 I já, ty, i vy jedeme a běžíme každý den svůj vlastní závod, bojujeme sami se sebou a zažíváme vítězství, která jsou úplně stejně hodnotná a cenná, jako ty vydřené kovy Martiny Sáblíkové.

 Dnes jsem potkala paní, duší mladou holku. Oči jí zářily radostí, štěstím a pocity vítězství. Dnes ušla celé dva kroky sama, bez opory cizího člověka. Taky se dnes poprvé s chutí napila výborného kafíčka, zalitého bílým mlékem. S obrovským potěšením ochutnala malý chlebíček se sýrovou náplní.

  Občas se vzdáleně podívala z okna, občas bojovala s pocitem zármutku, který ale každou vteřinou proměňovala v radost a proměňuje v obrovské poděkování.

 Má za sebou desítky krutě bolavých operací. Má za sebou půl roku bolavých nocí a proplakaných dnů. Má za sebou beznaděje svítání a pocity zbytečného života.

  Nestěžuje si, nepláče, bojuje. Každý den bojuje a každý den začíná znova. Každý den stojí k večeru udřená a unavená na stupních vítězů. A kdo jí předává zlaté medaile? Celé zástupy rodiny, kamarádů, známých, kteří se té její veselé, šťastné tváře nemohou nabažit a taky chtějí do sebe vtáhnout alespoň kousek toho pocitu vděčnosti a síly, který z ní sálá.

  Před půl rokem jí opilý, totálně ožralý chlap zabil téměř celou rodinu. Vraceli se z dovolené, po dlouhé cestě ze zahraničí měli sedm minut k domovu. Nedojeli, jediná ona přežila, čtyři ostatní, její nejbližší zemřeli.

 Půl roku jí život visel na vlásku, chvíli to vypadalo, že i ona odejde pryč.

                           Ale …….. bojovala……..a je vítěz……..

A že o ní nikdo nepíše? Píšu o ní v této chvíli já, a myslím na celé zástupy podobně zasažených lidských osudů.

A ve chvíli, kdy budete číst tyto řádky, ona má za sebou další vteřiny malinkatých vítězství, kdy se raduje z každého momentu, že je na světě a nic malicherného jí nemá šanci rozhodit.

  Pojďte si i vy pomyslně stoupnout na tu bednu, skloňte hlavu a přijměte zlatou medaili. Za to, že žijete, že hledáte krásu, radost, že jste tady.

KRÁSNÉ DNY, PLNÉ RADOSTI Z VÍTĚZSTVÍ VÁM Z CELÉHO SRDCE PŘEJE VAŠE HANGELY ANN